JAK TO VŠECHNO ZAČALO

Příběh začíná náhodným setkáním několika českých cestovatelů. O nich  samotných ale nepojednává. Ten je o dětech, které si zaslouží víc. Je o jejich rodičích, kteří si zkrátka kvůli svému společenskému postavení to „víc“ pro své děti dovolit nemohou. Je rovněž o řediteli základní školy, který se napříč nepříznivé perspektivě svých žáků snaží zajistit pro ně co nejlepší budoucnost, a to všemi dostupnými prostředky včetně mezinárodní spolupráce. A konečně, je o Vás, kteří možná pomůžete tomu, aby byl tento příběh maličko veselejší.

                                              

Jak už bylo řečeno, jsme skupina lidí, kteří náhodou při svém cestování narazili na základní školu takřka na konci světa, uprostřed čajových plantáží centrálního pohoří na ostrově Srí Lanka. Navštěvují ji tedy děti místních sběračů čaje, kteří jsou, napříč náročnosti své práce, na Srí Lance vnímáni jako ti nejposlednější z nejposlednějších. V přepočtu si vydělávají kolem dvaceti korun denně, což je, i na místní poměry, žalostně málo. Tito lidé jsou často negramotní a nedokáží si představit, jak by vzdělání mohlo jejich dětem umožnit lepší život, než mají oni sami.

                                

Tím spíše je fascinující, že v takovém prostřední je ředitelem zdejší školy pan Kanagaraj, který i přes nevalné vyhlídky svých žáků soustavně a neúnavně vytváří lepší podmínky pro jejich studium, motivuje je k lepším výsledkům a navzdory zdánlivé bezvýchodnosti situace věří tomu, že se děti dokáží posunout dál. Podle svých slov je jeho hlavním cílem naučit žáky alespoň trochu anglicky, aby mohli pracovat v oblasti cestovního ruchu, který je v nejbližším městě Haputale zřejmě nejlukrativnější obživou. Pro jeho houževnatost a vytrvalý zápal má pan Kanagaraj náš neskonalý obdiv a je nám ctí s ním spolupracovat.

                 

 

JAK ŠKOLA VYPADÁ DNES, A CO BUDE DÁL?

Ředitel malé horské základní školy je ale na některé záležitosti malý pán. Pro takto odlehlé a v podstatě sociálně odloučené školy nevyhrazuje místní školní systém zdaleka tolik prostředků, kolik by bylo potřeba. A dokážeme si představit, že pro malé děti je škola s prázdným dvorkem, rozpadajícími se lavicemi, nedostatkem učebnic, bez toalet a obecně s neutěšeným prostředím značně demotivující a těžko si pak dokáží představit, že navštěvování tohoto místa jim přinese lepší budoucnost.

      

A tady se do příběhu vkládáme my. Respektive i vy! Zatím jsme školu navštívili několikrát a donesli věci, kterých máme u nás doma dostatek a které bez problémů převezeme letadlem jako turisté. Psací potřeby, sešity, učebnice angličtiny, několik laptopů. Ale i hračky a sladkosti. Pak nám ale došlo, že tato pomoc je sice žádoucí a vítaná, ale dlouhodobě spíše okrajová. Proto jsme se rozhodli do toho jít „ve velkém.“ Protože i za částky, které jsou pro nás menší, by bylo možné ve škole zřídit výše zmíněné toalety, postavit dětské hřiště nebo třeba pořídit projektor.

                   

Víme, že jen na Srí Lance jsou stovky škol, které by si zasloužily stejnou pozornost a pomoc, jako škola v Haputale. My si však uvědomujeme, že jsme ve stejné pozici jako pan ředitel Kanagaraj – jsme malými pány. A máme pocit, že zrovna tady pomoc bude efektivní, víme přesně, do čeho budou vybrané peníze investovány a v neposlední řadě – máme k místu osobní vztah.

A vy můžete mít také.